Dva krajané z devatenáctého století

František Tomáš Bratránek se narodil 3. listopadu 1815 v Jedovnicích v domě č. 82, což byl vrchnostenský dvůr. Jeho otec František Bratránek byl hospodářským správcem na tomto dvoře, tedy panským úředníkem. Jeho matkou byla Anna von Hetzendorf.

Základní školu, gymnázium a filosofický ústav navštěvoval Bratránek v Brně. V roce 1834 si zvolil teologickou životní dráhu a vstoupil do augustiniánského kláštera na Starém Brně. Jeho spolubratry v klášteře byli František Matouš Klácel, Pavel Křížkovský, Gregor Mendel, kteří se svou činností proslavili.

Opat Napp poslal Bratránka na studia do Vídně, kde na univerzitě studoval filosofii, estetiku a německou literaturu. Studium zakončil v roce 1839 doktorátem. Potom pracoval jako sekretář opata a v letech 1841–1843 působil jako asistent na filosofické fakultě ve Lvově (rakouská Halič). Jako filosof patřil Bratránek k hegeliánům.

Na svých cestách po Německu se seznámil s vynikajícími osobnostmi své doby (F. Schelling, T. Mundt, K. Varnhagen von Ense). V roce 1844 byl povolán zpět do Brna; v Brně byl zván do významných rodin, kde pro svou originalitu, humor a laskavost byl velmi oblíben.

Již při vídeňských studiích se Bratránek seznámil Ottilií von Goethe, snachou Johanna Wolfganga von Goetha i s jejími syny, kteří mu umožnili přístup k rodinným dokumentům. Díky tomu mohl Bratránek studovat korespondenci J. W. Goetheho s mnoha význačnými kulturními osobnostmi (Kašpar Šternberk, bratři Humboldtové, A. W. Schlegel, H. Heine, Madame de Stael aj.). Bratránek se stal jedinečným uznávaným znalcem Goethova díla v celé Evropě.

V roce 1851 byl jmenován profesorem německé literatury na univerzitě v Krakově. Postupně si získal důvěru polských kulturních kruhů, překládal polské autory do němčiny. V roce 1864 se stal děkanem filosofické fakulty a v roce 1966 dokonce rektorem univerzity. V roce 1881 se Bratránek vrátil do augustiniánského kláštera na Starém Brně, kde v roce 1884 zemřel. Bratránkovo literární dílo je rozsáhlé – několik titulů: Erläuterungen zu Goethes Faust (1842), Briefwechsel zwischen Goethe und Kaspar von Sternberg (1866), Zwei Polen in Weimar (1870), Briefwechsel mit den Gebrüdern von Humboldt (1876).

Může být Bratránek počítán mezi české, nebo německé autory? Dá se říci, že patří oběma národům. Do svých devíti let mluvil pouze česky a od prarodičů z otcovy strany znal české dějiny i pověsti, stýkal se také s českou osvíceneckou generací. V roce 1865 napsal velkou stať „Moravská lidová píseň“, kterou František Sušil označil jako velké povzbuzení při své práci.

Druhým krajanem byl hudebník Libor Grunt, který se narodil 3. července 1828 ve Velké Bystřici u Olomouce jako syn tamního kováře Kašpara Grunta a jeho manželky Rozálie. Měl odmalička hudební nadání a hudbě se vyučil v Litovli u městského kapelníka Jiránka. Potom zamířil do Uher, kde působil v divadle v Šoproni a potom v Raabu. Po roce 1850, kdy byl odveden na vojnu, se brzy stal kapelníkem vojenské hudby raabské posádky. V této funkci strávil plných osm roků.

V roce 1858 opustil Grunt vojenskou službu a stal se úředníkem knížete Salma jako účetní salmských dolů v Rudici. Jeho manželka Matylda byla dcerou brněnského měšťana Jana Josta. Gruntovi bydleli v Rudici v čísle 88, později v čísle 3. Narodily se jim tři děti, syn Eduard Jan Libor, dcera Aloisie a syn Jindřich.

S příchodem do salmských služeb se Libor Grunt stal současně kapelníkem důlní kapely v Blansku. Kapela o deseti mužích byla reorganizována a rozšířena na dvojnásobný počet hudebníků. Pod zdatným Gruntovým vedením se umělecky velmi zdokonalila a brzy se těšila velké oblibě obyvatelstva Blanska i širokého okolí. Její věhlas zasahoval až do krajského města Brna.

K 25. výročí Gruntovy působnosti v Blansku otiskl brněnský časopis CORRESPONDENT – Illustriertes Morgenblatt dne 28. července 1883 oslavný článek k tomuto jubileu s Gruntovým portrétem. Gruntova životní pouť skončila v Lažánkách, kde v čísle 28 zemřel 7. ledna 1898 ve věku 69 roků a 6 měsíců.

Více podrobností o obou těchto krajanech si může čtenář přečíst ve Sborníku Muzea Blanenska za rok 2016.

Blahomil Grunda