Vzpomínka na Otakara Melenovského

Narodil se 20. května 1916 v Jindřichově Hradci, kde také absolvoval základní školu a vystudoval reálné gymnázium, které zakončil maturitní zkouškou v roce 1935. V tomtéž roce byl přijat ke studiu matematiky a deskriptivní geometrie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze. Po roce se celá rodina natrvalo přestěhovala do Brna, kde Otakar Melenovský pokračoval ve studiu stejného oboru na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Na obou školách se dostal do společnosti světově uznávaných matematických odborníků. V Praze mezi přednášejícími byli například pokračovatelé slavné české geometrické školy profesoři Václav Hlavatý, Karel Petr nebo uznávaná kapacita v diferenciálním počtu profesor Vojtěch Jarník. V Brně jeho učiteli byli algebraikové a diferenciální geometři profesoři Otakar Borůvka, Ladislav Seifert či nadšený propagátor teorie množin profesor Eduard Čech.

Právě studium na obou školách obdarovalo Otakara Melenovského hlubokými matematickými vědomostmi a dovednostmi a umožnilo mu pochopit matematické zákonitosti v širokých souvislostech. První státní zkoušku z matematiky a deskriptivní geometrie složil úspěšně v únoru roku 1938. V následujícím roce byl nucen po násilném uzavření českých vysokých škol studium v devátém semestru přerušit a od roku 1940 byl zaměstnán ve velkoobchodu s minerálními vodami. Po osvobození dokončil započatá vysokoškolská studia státními zkouškami z deskriptivní geometrie (1945) a z matematiky (1946).

Po absolvování pětiměsíčního prezenčního vojenského výcviku vyučoval na Pelclově gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Už tam si po krátkém působení získal uznání, o čemž svědčí slova ředitele školy uvedená ve vyvázacím spisu: „…neradi Vás ztrácíme, získal jste si naše sympatie svou svědomitostí a pilností i svou tichou povahou…“. V září roku 1947 nastoupil Otakar Melenovský na Reálné gymnázium v Mostě. Zde zanedlouho zejména důsledkem nevyhovujícího ubytování v podnájmu onemocněl zápalem pohrudnice a strávil pět měsíců v plicním sanatoriu. Proto byl na svou žádost ze zdravotních důvodů přeložen blíže k domovu a v srpnu roku 1950 zakotvil na Gymnáziu v Blansku. Zde učil až do roku 1980, z toho poslední tři roky jako důchodce. Další dva školní roky měl částečný učitelský úvazek na Gymnáziu v Boskovicích.

Během svého působení na blanenském gymnáziu se zapsal do povědomí stovek studentů. Vzpomínají na něj nejen maturanti sedmi tříd, pro které byl třídním učitelem, ale všichni, kteří jej zažili v hodinách matematiky či deskriptivní geometrie. Jako znamenitý odborník jim dokázal přiblížit taje matematiky, její zákonitosti a souvislosti. Svoje matematické dovednosti a zkušenosti předával také svým mladším kolegům, navíc jeho aktivity přesahovaly rámec školy. Byl předsedou předmětové komise matematiky, členem krajského výboru matematické olympiády a do roku 1969 odborný poradce pro matematiku a deskriptivní geometrii při KPÚ v Brně. Z téhož roku pochází text, který se zachoval v rodinném archivu ve formě osobních poznámek Otakara Melenovského:

„… Od loňského ledna politická aktivita občanů a jejich zájem o věci státu je po letech stagnace na nebývalé výši. Od loňského srpna se rozjitřila a vzedmula také velká vlna vlastenectví, citu a smyslu pro spravedlnost. Vypjatá situace, v níž chce člověk okamžitě a účinně dokázat svou lásku k vlasti a své vlastenectví,  je za námi. Před námi je budoucnost, v níž stejnou cenu bude mít vlastenectví, které se projevuje každodenní prací lidí vyzbrojených těmi nejlepšími vlastnostmi. Náš obor matematika dává tyto vlastnosti ve značné míře. Rozvíjí sice především rozumové schopnosti žáků, ale působí také na vlastnosti morální. Učí plánovitému úsilí, vnitřní ukázněnosti, kritičnosti, objektivnosti a zvláště pak poctivosti v myšlení a jednání a zaujatosti pro pravdu…“

Moje první setkání s Otakarem Melenovským se datuje do období začínající normalizace, když jsem v září roku 1970 se svými spolužáky nastoupil do prvního ročníku gymnázia, které tehdy ještě sídlilo v budově dnešní základní školy na Erbenově ulici. Někteří starší spolužáci nás sice varovali před jeho přísností, záhy jsme ale poznali, že máme před sebou dokonalého profesionála. Jeho vyučovací hodiny byly vzorně a pečlivě připravené, výklad učiva měl logický řád a byl srozumitelný, zadávané matematické úlohy byly rozmanité, zajímavé a nepostrádaly spojení s praxí. V některých hodinách zpestřil svůj výklad uvedením některých matematických problémů přesahujících rámec středoškolského učiva. Vzácné byly okamžiky, kdy náš profesor ukázal svou vlídnou a laskavou tvář a utrousil poznámku okořeněnou svým specifickým humorem. Například při oslavách Dne učitelů námi darovanou kytici ohodnotil slovy: „Kolega (prof. Valenta) vždycky říká, že kytka není vhodným dárkem pro chlapy. Já tvrdím, že nejlepším dárkem pro kantora je, když žáci umějí.“

Osobně mohu říct, že mě jeho osobnost ovlivnila natolik, že jsem se, ač spektrum mých zájmů bylo velmi široké, již během třetího ročníku rozhodl jít v jeho šlépějích a přihlásit se ke studiu matematiky a deskriptivní geometrie. S odstupem mohu konstatovat, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Na katedře matematiky Přírodovědecké fakulty tehdejší brněnské UJEP, dnešní Masarykovy univerzity, jsem se seznámil se spolužákem Melenovského, profesorem Karlem Svobodou, který na Otakara často vzpomínal a nechával ho pozdravovat. Byl také mým examinátorem z několika předmětů i u státní zkoušky a konzultantem mé diplomové práce. V pátém ročníku studia se mně navíc poštěstilo vyzkoušet si kantořinu na „svém“ gymnáziu a stal jsem se na jeden rok Melenovského kolegou. Navíc jsem měl možnost sedět s ním v jednom kabinetu a naslouchat jeho názorům týkajících se nejen matematiky.

Snad náhoda přispěla k tomu, že k našim nejčastějším kontaktům došlo až v době, kdy si užíval zaslouženého odpočinku. Na svých toulkách po okolí Blanska opakovaně zavítal do restaurace v naší obci, kde jsem shodou okolností doplňoval kalorie po tréninku nebo fotbalovém utkání. Zde se při šálku čaje či sklenici piva otevřeně rozpovídal. Tehdy jsem poznal doposud skrývané rysy jeho povahy – humor a dobrosrdečnost. Byl jsem potěšen jeho důvěrou v moji osobu, protože se zcela otevřeně a kriticky vyjadřoval ke změnám v našem gymnaziálním školství – rušení deskriptivní geometrie, latiny, estetických předmětů a jejich nahrazování odbornými předměty. Stejně kritický byl i k celkové politické situaci v naší společnosti. Domnívám se, že byl šťastný, že se dočkal listopadu 1989. Bohužel, svobodné společnosti si užil jen krátce.

Otakar Melenovský zemřel před pětadvaceti roky 8. srpna 1991. Během svého pedagogického působení se stal jednou z nejvýraznějších osobností v celé historii blanenského gymnázia. Svými odbornými vědomostmi, profesionálním přístupem, pečlivostí a osobními postoji zůstává dodnes mým vzorem, v mnohém nedostižným.

RNDr. Pavel Henek

Děkuji paní Mileně Melenovské za materiály poskytnuté z rodinného archivu.