Jan Kunc: Víc než jen tvář muže z kamenné busty (II. díl)

Osudové setkání s Janáčkem

Na učitelském ústavu se Kunc setkal hlavně se svým asi nejvýznamnějším pedagogem a celoživotním hudebním vzorem Leošem Janáčkem (1854–1928). Janáček, sám také absolvent augustiniánské fundace, na ústavu od roku 1872 vyučoval hru na housle, klavír a varhany a rovněž hudební teorii a zpěv.

Zpívalo se tehdy většinou sborově unisono za doprovodu klavíru, na který žáky na Janáčkův pokyn často doprovázel právě Kunc. U Janáčka se zde mohl začít věnovat studiu skladby a harmonie. Janáček v Janu Kuncovi objevil nadaného žáka a v roce 1901 jej vyzval, aby se zapsal také na varhanickou školu. Pro celkovou hudební vyspělost jej tehdy přijal rovnou do 2. ročníku.

O tom, že Janáček Kuncovi od počátku velmi důvěřoval, svědčí mj. to, že ho nechával za sebe hrávat v aule ústavu o nedělích při školních mších či řídit sbor. Na varhanické škole se nevyučovala jenom hra na varhany, ale i klavír, housle, zpěv, kompozice a teoretické předměty. Janáček však učil své žáky také vážit si lidových písní a blíže je studovat. Vedl je rovněž k tomu, aby komponovali osobitým způsobem a rozeznávali v hudbě a umění vůbec co je dobré a co špatné. Svým žákům blíže představoval soudobou hudbu a na základě moravských písní je učil skládat hudbu vlastní.

„Jeho rozbory skladeb i jejich výklad byly dokladem poetického založení jeho osobnosti. Vštípil nám lásku ke Křížkovskému, Dvořákovi i Smetanovi. S přítelem Průšou byli jsme na varhanické škole (kam jsem poslední rok chodil již jako učitel) do něho přímo zamilováni a zbožňovali jsme ho pro jeho snahu vytvořit hudbu typicky moravskou.“ Tak na Janáčka vzpomínal Kunc v rozhlasové přednášce v roce 1941.

Od roku 1906 zahájil Kunc i soukromá studia u Vítězslava Nováka v Praze. (Svou skladatelskou technikou se ostatně více blížil Novákovi než Janáčkovi.) Dále v letech 1905–1906 studoval na kompozičním oddělení Pražské konzervatoře u Karla Knittla.

Ošidná dráha hudebního publicisty

Janáčkův sběr lidových písní se stal inspirací i pro Jana Kunce. O prázdninách roku 1906 se například pokoušel po jeho příkladu sesbírat lidové písně a texty v Molenburku, kde bydlel u rodiny své pozdější ženy, pěvkyně Marie Hudcové. Tehdy sesbíral 168 písní (Z toho vzešly Molinburský pěsničky.).

Jan Kunc (první zprava) u rodiny Hudcovy v Molenburku. Zdroj: www.vysocany.com

Kunc se však věnoval hudbě i jinak. Téměř deset let byl kupříkladu hudebním referentem Lidových novin, přispíval do Hudební revue a dalších periodik. Jeho někdy až příliš ostré kritiky mu však nadělaly v brněnských muzikantských kruzích také řadu nepřátel, a tak, když se ucházel o místo kapelníka v brněnském Národním divadle, pro odpor členů orchestru neuspěl. Ve svých rukopisných pamětech, uložených v Moravském zemském muzeu, Kunc občasnou ostrost svých referátů vysvětloval takto:

„Musil jsem tedy po skončeném představení, což bývalo asi v 10 hodin večer, jíti do redakce a hned psáti referát, který v½ 12. hodině v noci musil už být dán do tiskárny. Bylo li provedení opery pěkné, byl referát napsán brzy a v dobré náladě. Horší bylo, když bylo provedení mdlé, slabé, nebo špatné. V takovém případě byl jsem obyčejně rozzloben a v té prudké náladě napsal jsem referát tak ostrý, že bych ho byl tak ostře nenapsal, kdybych byl mohl psáti jej až druhý den…“

Množství novinových statí, referátů, kritik a fejetonů, které Kunc napsal občas pod pseudonymem K. Jánoš, je přitom opravdu ohromující. Přestože si sám jejich seznam nevedl, Zdeněk Zouhar ve své monografii Skladatel Jan Kunc z roku 1960 uvádí v bibliografii celkem 375 Kuncových článků. Drobné zprávy a noticky přitom nepočítá.

Do roku 1911 působil Kunc na hudební škole Besedy brněnské, poté nastoupil na varhanickou školu, kde učil hru partitur a instrumentaci. Mimo to vyučoval zpěv na brněnských obecných školách a také na prvním českém gymnáziu (dnešní gymnázium na třídě Kapitána Jaroše).

Profesně jakoby Kuncova životní dráha v mnohém kopírovala dráhu jeho učitele Leoše Janáčka. Oba prošli brněnskou fundací, oba vystudovali učitelský ústav, byli učiteli hudby a zpěvu, skladateli a posléze i řediteli významných hudebních institucí. Kunc se stal také prvním obhájcem a popularizátorem Janáčkova díla, a to ve své studii, nazvané prostě: Leoš Janáček, jež vyšla v Rozhledech 20. února 1904. Tato nevelká, sedmistránková studie je vlastně prvním pokusem o umělecký životopis Leoše Janáčka vůbec.

Zdokumentovat úzký vztah mezi Janem Kuncem a Janáčkem nám nejlépe pomáhá jejich vzájemná korespondence, uložená v Janáčkově archivu Moravského zemského muzea v Brně. Ta obsahuje celkem 71 dopisů, vzkazů a korespondenčních lístků, napsaných mezi lety 1902–1926.

Vyplývá z ní, že šlo o vztah veskrze přátelský, přestože se mu někdy nevyhnuly omyly, názorové rozpory a nedorozumění. Faktem je, že Kunc celý život k Janáčkovi vzhlížel. Už proto, že tak jako on zasvětil většinu svého působení pedagogické činnosti. Na rozdíl od svého učitele se však zároveň nedokázal výrazněji prosadit i jako hudební skladatel.

Jeho dílo je odsouváno do pozadí a Kunc je všeobecně brán spíše jako úspěšný pedagog a ředitel hudebních škol, jímž zajisté byl. Přesto i on dokázal vůči svému vzoru vystoupit kriticky. Zde zmiňme např. zásadní kritiku Její pastorkyně napsanou roku 1911…

(Pokračování příště)

Přehled použité literatury a internetových zdrojů bude uveden v poslední části čtyřdílné série.

Jiří Kučera