Vzpomínka na 3. listopad 1918 aneb Jedno zapomenuté výročí

Války, která přinesla nejen rozpad starých monarchií a vznik nových států na mapě Evropy, ale způsobila dosud nevídané utrpení a strádání milionům obyvatel celého světa, a přestože znamenala také obrovský vědecký a technický pokrok, zanechala především náš kontinent, který ještě krátce před tím prožíval onu nádhernou Belle Époque, rozvrácený, poničený a zchudlý…

Každoročně si konec této strašlivé války připomínáme jako „Den veteránů“ 11. listopadu v 11:00 hodin, tedy ve výroční den a hodinu uzavření příměří mezi dohodovými mocnostmi a Německem na západní frontě.

Málokdo si však již dnes uvědomuje, že pro naše pradědečky skončila 1. světová válka o týden dříve. Právě 3. listopadu 1918 přijali ve Villa Giusti u severoitalské Padovy zástupci rozpadajícího se Rakouska–Uherska spojenecké podmínky příměří. Složitá jednání, která začala už 1. listopadu, vyvrcholila tehdy podpisem dohody 3. listopadu v 15:00 hodin. Ta pak vstoupila v platnost o 24 hodin později.

V okamžiku, kdy zbraně na italské frontě konečně utichly, už vlastně staletá habsburská říše ani neexistovala. Statisíce, mj. i českých vojáků, se ihned poté začaly s úlevou navracet domů. Dalších stovek tisíc z nich se však jejich blízcí už nikdy nedočkali…

Právě tento polozapomenutý historický okamžik si připomeneme v sobotu 3. listopadu 2018 také v Blansku v kostele sv. Martina v 17:00 hodin krátkou bohoslužbou. Během ní vzpomeneme především na těch více než deset milionů vojáků, kteří ve čtyřletém světovém konfliktu zaplatili cenu nejvyšší, ať již stáli na jakékoliv straně, a zazní zde také všechna, nám dnes známá jména padlých z Blanska a jeho místních částí.

„Vzpomínky potomstva zasluhují oni mužové, kteří ve světové válce životy své položili...“, píše se ostatně už ve 20. letech v Kronice města Blanska. Byli to lidé z nejrůznějších vrstev. Často jen obyčejní dělníci, řemeslníci, a chalupníci, ale o svého (třeba i jediného) syna na frontě přišla také nejedna rodina náležící k tehdejší blanenské elitě.

V tomhle ohledu byla válka ke všem stejně krutě „spravedlivá“. Ano, vesměs šlo o vojáky armády rakousko-uherské, přesto jim patří naše nejhlubší úcta. Stejně jako těm několika mužům, kteří již položili svůj život za náš nový stát v řadách čs. legií, a jejichž jména tu samozřejmě zazní také. Svůj osud nalezli v Srbsku, Haliči, na planině Doberdo, pod lavinou v Tyrolích, v Rusku, Rumunsku nebo i v hlubinách Jadranu. Někteří padli hned v prvních týdnech války, jeden z nich naopak jen pár dní před uzavřením příměří.

Stejně tak ale během bohoslužby vzpomeneme i na všechny, kdo si z války odnesli zranění na těle i na duši a také na rodiny vojáků, které se během válečných let v zázemí nezřídka potýkaly s bídou, hladem a nemocemi.

Zveme proto všechny blanenské k tomuto sobotnímu krátkému tichému zastavení, které nám možná pomůže lépe si uvědomit, že naše poklidná současnost se zrodila v jednom z nejtěžších konfliktů lidských dějin a že život v míru, a (relativním) blahobytu nikdy nebyl a ani dnes není úplnou samozřejmostí.

Jiří Kučera