Poslední plavba Karla Zřídkaveselého II. díl

Nenahraditelná úloha rakousko-uherských ponorek

Jestliže námořnictvo představovalo elitu ozbrojených sil monarchie, pak ponorková zbraň byla elitou této elity. K nebezpečné službě na technicky velmi nedokonalých prvních ponorkách byli tehdy přijímáni jen vysoce odborně i fyzicky zdatní muži. Za nebezpečnou službu jim na druhé straně náležely vyšší žold a další služební požitky.

Právě rakouské ponorky, torpédoborce, torpédovky a námořní letouny také nesly po celou dobu války její hlavní tíhu. Zatímco velké hladinové jednotky, především bitevní lodě, odrazovaly nepřítele již jen svou existencí, a příliš často do zaminovaných jaderských vod nevyplouvaly, drobná válka malých plavidel zuřila každý den. Rakušané napadali dohodové konvoje i válečná plavidla a opakovaně útočili na uzávěru Otrantské úžiny, kterou se Britové, Francouzi a Italové snažili zablokovat rakouskou flotilu na Jadranu.

Pohlednice s idealizovanou představou ponorkové války na Jadranu. Foto: archiv autora

Právě rakouští ponorkáři úspěšně pronikali přes ocelové sítě, minová pole a četná hlídková plavidla dohodových loďstev v úzkém, jen 76 km měřícím, průlivu mezi italským Otrantem, řeckým ostrovem Korfu a albánským pobřežím velmi často, a vysloužili si tak u svých protivníků i u spojeneckých německých námořníků značný respekt.

O úspěšnosti rakousko-uherských ponorek svědčí následující čísla: Za první světové války 27 rakouských ponorek dokázalo potopit 11 větších válečných lodí nepřítele (dva pancéřové křižníky, dva pomocné křižníky, pět torpédoborců a dvě ponorky) a čtyři další vážně poškodit (jednu bitevní loď, dva křižníky, jeden torpédoborec). Při útocích na námořní dopravu se jim podařilo potopit 108 obchodních lodí o celkovém objemu 196 102 BRT. Jejich vlastní ztráty přitom činily pouze sedm ponorek. Při službě na ponorkách zahynulo 99 námořníků (z toho šest velitelů) a 46 mužů padlo do zajetí (dva z nich v zajetí zemřeli). V řadách rakouských velitelů, kteří se stali skutečnými ponorkovými esy, také nacházíme mj. i jména dvou důstojníků z českých zemí: Zdenko Hudečka a Rudolfa Singuleho.

Výcvik na S. M. U. 23

Karel byl však spolu s několika dalšími Čechy zařazen do posádky haličského rodáka, poručíka řadové lodi Kelmense von Bézarda (1877–1918), zkušeného ponorkového velitele, který na různých ponorných člunech J. V. císaře sloužil již od roku 1911. Bézard převzal téměř dokončenou ponorku S. M. U. 23 v dubnu 1917 a se svou posádkou ihned zahájil intenzivní výcvik. Šlo o typ „Havmanden“, vlastní rakouské konstrukce firmy Whitehead AG Fiume, stavěný původně na export pro dánské námořnictvo.

Rakousko-Uhersko zařadilo z nouze, kvůli nedostatku jiných vhodných plavidel, po vypuknutí války do výzbroje celkem čtyři ponorky této již poměrně zastaralé třídy pod čísly S. M. U. 20–23. Stavba ponorky S. M. U. 23 byla zahájena v prosinci 1915 v námořním arzenálu v Pule a na vodu byla spuštěna v lednu 1917. Lodě vzniklé za války již nebyly příliš kvalitní. Roli zde hrál jak nedostatek kvalitních materiálů, tak i potřeba využívat k některým pracím válečných zajatců. Často tak docházelo k poruchám i drobným sabotážím. Snad i proto byla přes intenzivní snahu velitele i jeho posádky, poruchová ponorka definitivně převzata do služby až v listopadu téhož roku.

Takticko-technické parametry ponorky S. M. U. 23

• Začátek stavby: 08.12.1915

• Spuštěna na vodu: 05.01.1917

• Převzata námořnictvem: 15.11.1917

• Délka: 38,76 m

• Šířka: 3,64 m

• Ponor trupu při plavbě na hladině: 2,75 m

• Zaručená hloubka ponoru: 50 m

• Výtlak na hladině/pod hladinou: 173 t/210 t

• Pohonné ústrojí: jeden šestiválcový čtyřtaktní dieselový motor MAN a jeden elektromotor

• Rychlost na hladině: 12 uzlů

• Rychlost pod vodou: devět uzlů

• Výkon motorů: 450 hp (dieselový motor), 160 hp (elektromotor)

• Akční rádius: 1 700 námořních mil po hladině/71 mil pod hladinou

• Výzbroj: dva torpédomety ráže 450 mm, jeden kanón Škoda L/26 ráže 66 mm a kulomet ráže 8 mm

• Posádka: 21 mužů (vč. tří důstojníků)

Na první bojovou plavbu vyplul Bézard se svou ponorkou 28. listopadu 1917, nezaznamenal však během ní žádné výraznější úspěchy. Dne 23. prosince byla ponorka převelena do Boky Kotorské, odkud bylo pro rakouské ponorkáře mnohem snazší vyrážet do akce proti dohodové uzávěře v Otrantské úžině než z příliš vzdálené Puly.

V době známé vzpoury v námořníků v Boce Kotorské, která vypukla 1. února 1918, se však podle chorvatských pramenů ponorka S. M. U. 23 na své základně nezdržovala. Ostatně, vzpoura zasáhla především velké hladinové jednotky, které stály dlouhé měsíce nečinně „na kotvách“ do bojových akcí se zapojovaly jen sporadicky a morálka jejich posádek tak byla mnohem náchylnější ke vzpouře, než tomu bylo na palubách ponorek a dalších menších lodí, kde námořníci čelili nepříteli, a tedy i hrozbě smrti prakticky každý den.

(pokračování příště)

Jiří Kučera