Poslední plavba Karla Zřídkaveselého III. díl

Zkáza ponorky S. M. U. 23 v Otrantské úžině

Dne 20. února 1918 vyplouvá S. M. U. 23 na svou další bojovou misi. Klemens von Bézard opět směřuje do Otrantské úžiny. Chce napadat námořní přepravu spojenců mezi italským a albánským pobřežím. V sedm hodin ráno 21. února 1918 spatří na obzoru italský parník Memfi vezoucí asi tisícovku vojáků na trase mezi Brindisi a albánskou Valonou (Vlora). Rakouský velitel poté parník několik hodin sledoval a kolem 10. hodiny se odhodlal k torpédovému útoku v periskopové hloubce, přestože byl parník doprovázen třemi italskými torpédovými čluny.

Moře bylo tehdy velmi klidné, a tak velitel padesátimetrového člunu Airone poručík Mario Zunino zahlédl periskop S. M. U. 23 v době, kdy se Bézard pokoušel přiblížit ke své vyhlédnuté oběti na sebevražednou vzdálenost 300 m. Periskop se podle pozdějšího svědectví italského poručíka ani nepohnul, což znamenalo, že se rakouský velitel soustředil jen na svůj cíl a blížícího se torpédového člunu si buď nevšiml, nebo všímat nehodlal.

Zunino se proto původně rozhodl ponorku taranovat, než dokončí útok. Bézard byl ale přece jen rychlejší a odpálil oba torpédomety. Na Memfi však periskop trčící z vody spatřili také, a tak když se k němu začala blížit torpéda, provedl parník spěšně obrat a oba kovové „doutníky“ propluly neškodně kolem něj. Vzápětí došlo po odlehčení ponorky o vypálená torpéda k neočekávanému vynoření věže S. M. U. 23 nad hladinu. Přestože se ponorka rychle opět ponořila, zahájily italské torpédovky okamžitě znovu pronásledování. Airone svrhl několik hlubinných bomb, ale ty pro příliš velkou nastavenou hloubku nemohly unikající ponorku ohrozit.

Italové se proto rozhodli využít ke zničení nepřítele původně britský protiminový a protiponorkový vynález – tzv. „paravan“ – vlečný výbušný kluzák, ne nepodobný malému okřídlenému torpédu, který díky své specifické konstrukci dokázal plout těsně pod hladinou. Úspěch se dostavil skoro okamžitě. Paravan ponorku zachytil a výbuch jeho 36kilogramové elektricky odpalované nálože inicioval druhotnou mohutnou explozi zbývajících torpéd uskladněných na její palubě.

Nad hladinu Jadranu se zvedl obrovský vodní gejzír a zničená S. M. U. 23 klesla okamžitě ke dnu do několikasetmetrové hloubky na pozici 40° 26" severní šířky – 19° 02" východní délky. Na povrchu zůstala pouze ropná skvrna. Nikdo z její posádky neměl nejmenší šanci přežít.

Početná posádka sesterské ponorky S. M. U. 21. Foto: Wikipedie

Dochoval se nám seznam jednadvaceti členů posádky přítomných na palubě S. M. U. 23 během poslední plavby. Z něj je zřejmé, že Češi obsazovali na ponorce především poddůstojnická místa a technické odbornosti.

Pozn.: Ekvivalenty některých těchto hodností v pozemní armádě jsou (přibližně) následující:

• poručík řadové lodi – kapitán

• fregatní poručík – nadporučík

• bocman – šikovatel, praporčík

• loďmistr – rotmistr

• námořník – vojín nebo svobodník

Klemens von Bézard byl navíc 1. 5. 1918 posmrtně povýšen do hodnosti korvetního kapitána, odpovídající hodnosti majora.

Zpráva o smrti Karla Zřídkaveselého dorazila do Blanska

Přístavní admiralát v Pule oznámil 31. května 1918 blanenskému okresnímu soudu, že Karel Zřídkaveselý je nezvěstný a velmi pravděpodobně zahynul během plavby S. M. U. 23. Na základě této zprávy vypracoval c. a k. státní notář Rudolf Vodička 19. 6. 1918 úmrtní zápis a bylo zahájeno pozůstalostní řízení.

Celé skromné dědictví dosud svobodného, čtyřiadvacetiletého českého námořníka (zahrnující pouze svršky a hotovost 251 korun a 18 haléřů), mělo být předáno jako jedinému dědici jeho strýci Antonínu Zřídkaveselému do Blanska, protože matka Františka Marküsch dědictví po svém synovi oficiálně převzít odmítla.

Bohužel nepřehledná politická situace na sklonku roku 1918 způsobila, že k vypořádání tohoto dědictví prokazatelným způsobem nedošlo. Ještě v září 1919 se Okresní soud v Blansku na svůj písemný dotaz, jak byla věc vyřízena, od československého zástupce v Pule dozvídá, že pátrání po svršcích nezvěstného bylo bezvýsledné a ohledně finanční hotovosti byl čs. přidělencem při likvidaci kontaktován námořní odbor ministerstva války ve Vídni.

V listopadu 1919 pak sice soudu došla písemná informace, že mu byl v této věci zaslán výnos likvidační námořní sekce Ministerstva války ve Vídni, ale vlastní text výnosu již ve spise chybí. Není tak zcela vyloučeno ani to, že nárokovaný finanční obnos Antonínu Zřídkaveselému nebyl nikdy vyplacen. Přesto se Karlův strýc stává jedním z mnoha dárců, kteří v roce 1924 přispěli na vybudování důstojného pomníku padlým vojákům v Blansku. Na jeho černém mramoru je tak zlatým písmem napsáno i jméno jednoho mladého muže, který po krátkém, a nepříliš šťastném životě nalezl svůj neoznačený hrob v tmavých a hlubokých vodách Otrantské úžiny.

Prameny a literatura:

• Matrika narozených Kojetín 1893–1904, Zemský archiv Opava
• Sčítací operáty sčítání lidu 1910 v Blansku, Státní okresní archiv Blansko
• Pozůstalostní řízení po Karlu Zřídkaveselém, Státní okresní archiv Blansko
• Jindřich Marek, Žraloci císaře pána, Svět křídel, Cheb 2001
• Jindřich Marek Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
• Jiří Novák, Bitva o Jadran, Jota, Brno 1998
• Josef Pilnáček, Paměti města Blanska a okolních hradů, Alcor puzzle, Kyjov 2005
• Hans Hugo Sokol, Seekrieg 1914–1918, Zürich 1933
• Paul Kemp, Die Deutschen und Österreichischen U-Boot Verluste in Beiden Weltkriegen, Urbes 1997

Internetové zdroje:

http://www.denkmalprojekt.org

http://www.kuk-kriegsmarine.at

https://uboat.net

Jiří Kučera