První zmínka o Dolní Lhotě je už z roku 1544, badatelé nedávno objevili nový záznam

Za významný mezník v dějinách měst a obcí bývá vždy považována nejstarší dochovaná zmínka o daném sídle v archivních písemnostech. V případě Dolní Lhoty u Blanska kladou dosavadní historické přehledy toto datum k roku 1554.

Vladyka Václav Doubravka z Hradiště tehdy přebíral od olomouckého biskupa Marka Kuena do manského držení biskupské panství Blansko, a do příslušného písemného záznamu byly poprvé zapsány veškeré vsi, náležející k panství. V zápisu je možné nalézt i Lhotu Záříční, podle mladších dokladů nynější Dolní Lhotu, jejíž původní přívlastek dobře vystihoval polohu vsi oproti Blansku, „za řekou“. 

Tato poměrně pozdní zpráva však vůbec neznamená, že by Dolní (Záříčná) Lhota byla mladým založením. Naopak, ves mohla vzniknout už jako součást blanenského biskupského dominia někdy po polovině 13. století. Naznačují to alespoň nečetné archeologické nálezy, získané v nejstarším jádře Lhoty při soustavném průzkumu středověkého osídlení blanenského regionu Archeologickým ústavem Akademie věd České republiky v Brně. Starší archivní doklady převodů biskupského statku Blansko na manské nebo zástavní držitele však až do poloviny 16. století o jeho příslušenství hovoří jen obecně, jednotlivé vsi, a tedy i Dolní Lhotu, jmenovitě neuvádějí.

Zikmund Nekeš z Landeka náleží k málo známým držitelům blanenského panství v první polovině 16. věku. Neobvyklý rodový erb polovičního kentaura udělil Nekšům roku 1494 římský král Maxmilián. KRESBA: Jiří Louda

Dosud neznámý nejstarší písemný údaj o Dolní Lhotě se však nově podařilo objevit při studiu středověkého osídlení Blanenska v jiném archivním fondu. Jde o tak zvané půhony, knihy zachycující spory moravské šlechty 16. století na zemském soudě, uložené dnes v Moravském zemském archivu v Brně. K 14. listopadu roku 1544 zde byla zapsána žaloba, jejíž příčiny lze rekonstruovat následovně.

Někdy v předchozích letech smluvil vlastník vsi Lelekovice u Brna, vladyka Jan Proček z Cetně, s tehdejším držitelem kuřimského a blanenského panství Zikmundem Nekšem z Landeku, že lelekovičtí usedlíci si na stavbu krovů svých domů mohou (nejspíše za přiměřenou peněžní částku) pokácet v blanenských lesích jedlové dřevo (v lelekovických povětšinou dubových a bukových lesích zřejmě tehdy vzrostlé jedle nebyly). Poté však Zikmund Nekeš zemřel a Jan Proček Lelekovice prodal panu Vilémovi Valeckému z Mírova. Lelekovičtí lidé však, aniž by co řekli komukoliv z nových pánů, panských správců nebo příslušných hajných, vyrazili přesto do lesů okolo Hořic a na místě již dlouho zaniklé vsi Jedle, a bez domluvy s místními zde pokáceli celkem 70 (!) jedlí.

Poručníci majetků nedospělých sirotků Zikmunda Nekše, pan Přemek z Víckova a olomoucký biskup Jan Doubravka, proto na zemském soudě žalovali Viléma Valeckého o náhradu škody jako vrchnost za Lelekovické odpovědnou. V žalobě byli uvedeni, zřejmě pro případné svědectví, také oba hajní, spravující takto poškozené lesy: hořický Vondra a Matěj, hajný ze Lhoty Záříčné, tedy dnešní Dolní Lhoty. Spor pak po více než tříletých odkladech nakonec skončil smírem, hajný Matěj ale posunuje psané dějiny Dolní Lhoty o jedno desetiletí do minulosti a současně se stává prvním jménem a profesí známým lhotským usedlíkem.

Jiří Doležel, Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno, v. v. i.

   vložil: Pavla Komárková, vedoucí oddělení / tiskové oddělení